Jouv fouretiè quë t monti a moun paî,
tö t senti cmà sou teoû
â bort dâ rioû
qu'en sautent, blanc e vert, dë roccho en roccho,
la reò d Rouan proufondo al ecavî.
Tö t senti cmà sou teoû din ta chambretto
abilhô dë blëton
quë dë pleg frecho î sent encâ si bon.
Së,din lâ nèus d'ità qu blancî la luno,
t'öbri toun fënetron,
t'entendarē dâ fons dë ma valaddo
mountô l soupir d Cluzon.
Quē soupir l'i pötetre dëcò l meoû:
tö quë t monti d la vielo t'a ön cazei,
e mi, quë siouc d'eiqui-aut, èeo pâ d mezon.